Aromaterapie jako léčebný prostředek je stará jako lidstvo samo.
Aromaterapie jako léčebný prostředek je stará jako lidstvo samo.
Čich byl pro člověka vždy jedním z nejdůležitějších smyslů. Byl nezbytným prostředkem, který pomáhal našim předkům při výběru potravy a léčivých bylin. Ti postupně poznávali kladné vlastnosti aromatických rostlin: spalováním různých druhů dřevin například přišli na stimulující účinky rozmarýnu nebo oživující vlastnosti šalvěje.Starověká moudrost
Znalost pozitivních účinků vonných rostlin na lidské zdraví provází lidstvo po tisíciletí. Staří Egypťané využívali esenciálních olejů nejen pro kosmetické účely, v lékařství a léčitelství, ale předně při vyprovázení zesnulých na onen svět. Pro balzamování těla byly používány oleje a masti ze santalového dřeva, skořice a cedru. Zemřelí byli pro posmrtný život vybaveni mimo jiné i nádobami s parfémy a vonnými mastmi.
Za „dědečka“ aromaterapie můžeme považovat Imtohepa (3000 let před Kristem) - vrchního architekta, astronoma a lékaře egyptského krále Zoera. Bylinné masti a vonné esence, které Imtohep využíval, se tehdy staly běžnými medicínskými prostředky. Jednou z nejstarších a dříve nejčastěji připravovaných aromatických formulí byla směs šestnácti rostlin známá pod jménem kyphi (ingredience nejsou známy přesně, ale má se za to, že obsahovala myrhu, jalovec, smilku tuhou, kadidlo a šafrán).
Přibližně ve stejné době, kdy se aromaterapií začali zabývat Egypťané, začali léčivé vlastnosti rostlin využívat i Číňané a Indové. Jedním ze základních prvků indické ajurvédy, prastaré vědy o dlouhověkosti, je aromatická masáž esenciálními oleji (nejčastěji ze santalového dřeva). 4000 let stará ajurvéda, která je v Indii dodnes praktikována, používá hlavně oleje ze skořice, zázvoru, myrhy, koriandru a santalového dřeva.
Dalším národem, který již několik tisíc let využívá blahodárných účinků esenciálních olejů, jsou Řekové. Starořecký lékař Marestheus byl pravděpodobně první, kdo poznal, že aromatické květiny mají nejen stimulační nebo tišící účinky. Povšiml si totiž, že růže a hyacint působí povzbudivě, lilie a naris naopak připraví mysl ke spánku. Přírodním lékařstvím se zabýval i Řek Padacius Dioscorides, z jehož pojednání o využití rostlin v medicíně, které obsahuje velmi cenné aromaterapeutické informace, vycházejí současné znalosti aromaterapie. Nejen Řekové, ale i Římané využívali esenciálních olejů a mastí ve svém běžném životě. Aromatické lázně si dopřávali až několikrát denně, přičemž vonným esencím byly přisuzovány i omlazující účinky.
Nový věk
Srovnáme-li tyto vyspělé, o tělo a ducha pečující národy s Evropou 16. a 17. století, kdy se lidé téměř nemyli, šaty si měnili jen velmi zřídka a hygiena se omezila na pudry, toaletní vody a parfémy, nemůžeme se divit, že evropské země zasáhla morová rána. Hlavními zbraněmi proti moru se tehdy stala levandule, heřmánek, bazalka, meduňka a tymián. Kostely, kde se shromažďovalo větší množství lidí, byly vykuřovány kadidlem.
Sedmnácté století se tak stalo zlatým věkem bylin a rostlin, esenciální oleje pak nedílnou součástí léčiv. Od devatenáctého století se ale lékařství začalo pomalu dělit mezi lékaře, kteří budoucnost viděli spíše v podobě moderních syntetických léčiv a na ty, kteří zůstali věrni rostlinám (jedním z největších bylinářů byl Nicholas Culpeper). Ačkoliv doktorská brašna obsahovala i dále některé nejpoužívanější esenciální oleje, přírodní léčiva z ní pomalu mizela.
Ve dvacátém století francouzský chemik René-Maurice Gattefossé, který jako první použil termín aromaterapie, objevil účinnost levandulového oleje, když si ve své laboratoři popálil ruku. Ihned ji ošetřil esenciálním olejem z levandule a stěží uvěřil nebývale rychlému hojení. První dochovaný laboratorní test zkoumající antibakteriální účinky esenciálních olejů byl uskutečněn v roce 1887. Domněnku, že lidé pracující na polích s vonnými rostlinami a květinami, netrpí na onemocnění dýchacího ústrojí, podpořil také neobvykle nízký výskyt tuberkulózy v jižní části Francie.
Na práci Gattefossého navázal Dr Jean Valnet, který využíval antiseptické vlastnosti některých olejů při ošetřování zraněních vojáků ve druhé světové válce. Valnetova práce (hlavně jeho dílo Aromathérapie, vydaná v roce 1964) se stala pro mnoho jeho následovníků opravdovou biblí aromaterapie. Jeden ze současných nejuznávanějších aromaterapeutů – Robert Tisserand – je jedním z nich.
Ačkoliv léčivou sílu rostlin v uplynulém století vystřídalo moderní lékařství, které dokáže bojovat proti spoustě závažných chorob, není pochyb, že se pozornost lidí k pozitivním účinkům přírody opět upne. V kosmetickém průmyslu je tento trend již patrný.
